Informace o tom, že kromě kinoverze mající téměř sto šedesát minut bychom měli očekávat ještě „plnou verzi“, jež se vyšplhá někam ke čtyřem a půl hodinám, ve mně vzbuzovaly otázky. Bude verze pro kina vlastně plnohodnotná? Vzhledem k tomu, že by měla pokrývat téměř celou kariéru jedné z nejvýraznějších evropských figur všech dob, jsem cítil určitou nejistotu. Nicméně šestaosmdesátiletý Ridley Scott není žádný zelenáč, s historickými velkofilmy má zkušenosti, takže jsem věřil, že mé obavy rozežene již během první hodiny. A právě to se nestalo.

Z kina odcházely dvě hlavní skupiny osob. Historičtí akurátníci a ti, kteří toho o Napoleonovi moc nevěděli a možná se chtěli trochu dovzdělat. Ta první skupina mrmlala, protože je tu spousta historických nepřesností, ať už jde o bitvu u Slavkova nebo popravu Marie Antoinetty. Ti druzí byli trochu zmatení, protože pokud si zrovna nestačili přečíst v titulcích, kde to jsme a co se děje, tak by to z obrazu zřejmě nepoznali. Film vás provede těmi zásadními okamžiky Napoleonova života. Soukromého i vojenského. Ale u ničeho se nezastaví. Seká před vás jednu událost za druhou, a díky tomu všechno působí velmi zkratkovitě. Jediné, co zůstává komplexnější, je vykreslení vztahu Napoleona a jeho ženy Josefíny. To jsou mimochodem jediné místa, kde se Napoleon netváří, jako by si právě kousnul do kyselého jablka a dává najevo řekl bych až přecitlivělost a dětinskost v některých případech. O mnoho více se toho ale o záasdní historické postavě Evropy nedozvíte.

Pokud bylo cílem zevrubně připomenout zásadní body Napoleonova života, tak film funguje dobře. Pokud máte alespoň základní historický přehled a nepotřebujete věci zasazovat do kontextu, tak vám film vyjde vstříc a ukáže vám scény, které jinak znáte jen z knih nebo obrazů. Lehce vás provede jeho osudovým vztahem, ale už vám neřekne o mnoho více. Po shlédnutí máte pocit, že jste dostali pár střípků, ze kterých ale nejde sestavit vázu. Začínáme Francouzskou revolucí a končíme Napoleonovou smrtí. Epizodicky se občas někde zastavíme, ale ne na dostatečně dlouhou dobu. Napoleon má brutální stopáž a přesto vám uběhne celkem rychle. Avšak na konci nemáte pocit, že by vám toho nějak mnoho řekl.

Joaquin Phoenix hraje přesvědčivě a postavu mu lze věřit v mantinelech možného. V silách mistrova herectví však zcela jistě není splnit úkol, kdy má tento téměř padesátiletý herec hrát ani ne pětadvacetiletého Napoeona na počátku filmu.

V několika scénách je lehce naznačen nižší Bonapartův vzrůst a pozornému oku neuniknou ani narážky na takzvaný napoleonský komplex, do kterého se navíc silně promítá zvláštní vztah s jeho ženou, jeho matkou, či dlouhou dobu neschopnost zplodit potomka. Tyto aspekty Napoleonovy osobnosti ale nejsou nějak významnou částí filmu.

Po většinu času jen jedeme ve vlaku, který má jako stanice některé chvíle Napoleonova života, krátká zastávka a frr, jedeme dál. Celkem chápu, že se sem nemohlo vejít více jak šedesát bitev, kterými si prošel, ale ty části života, jež tu Ridley Scott připomíná, nejsou nikterak budované. Ať už se jedná o tažení na Moskvu nebo rozhodnutí stát se imperátorem. U všeho jsem měl pocit, že vystřihli alespoň půlhodinu filmu, která měla hlavní postavu dovést tam, kde je. Díky tomu to celé působí jako dějepisné leporelo s odstavci o deseti nejvýznamnějších událostech jeho života. Vše je zpracované moc hezky, bylo super vidět na velkém plátně opravdu velkolepé výpravné a leckdy i velmi syrové bitevní scény a uvědomit si, jak brutální doba to byla. Mně tak zbývá si jen počkat na prodlouženou verzi a doufat, že ta nebude působit tak rozkouskovaně a ukvapeně.